ÚTERNÍ GLOSY 24.02.2009
Miroslava Macka
Současná krize má i své světlé stránky. Kupříkladu se dozvídáme, co všechno jsme měli započítáno do cen výrobků a služeb. Tak třeba majitel firmy Unicorn Vladimír Kovář se svěřil časopisu Týden, že už zrušil každoroční zářijové plavby manažerů na jachtách po Jadranu a teambuildingové pobyty v Krkonoších . A Karel Havlíček, šéf společnosti Sindat Group, ve stejném časopise otevřeně přiznává, že co dříve zvládávalo pět jeho manažerů, teď zvládávají čtyři a bude-li zapotřebí, zvládnou to i tři nebo dva....
Kéž by tak tyto změny vydržely i v dobách konkjunktury!
Bývalý detektiv protikorupčního oddělení Karel Tichý žádá ministerstvo vnitra o zbavení mlčenlivosti, aby mohl promluvit o spisu Krakatice či kmotru Mrázkovi nebo Radovanu Krejčířovi. Bude velmi zajímavé sledovat, jak se k tomu ministerstvo vnitra postaví, osobně totiž nevidím jeden jediný důvod, proč jej mlčenlivosti nezbavit, pominu -li možný strach některých politiků...
Jak tak sleduji ty mediální a hlavně ministerské tanečky kolem chomutovské radnice, která hrábla dlužníkům do sociálních dávek, napadl mne konstruktivní návrh: ministrem pro lidská práva by měl vždy být člověk kvalifikovaný, věci znalý, tutíž jedině člověk, nucený žít v domě či na sídlišti, plném "nepřizpůsobivých osob".
Pak by to, doufám, nedopadlo tak, jako s naším ombutsmanem dr. Motejlem, který v sobotním rozhovoru v LN pronesl: "Jsem ve vztahu k tištěným mediím saturován deníkem Blesk."
Svatá prostoto!
Není nad to sem tam nasytit ducha skutečnou lahůdkou: začíst se do Karla Čapka. A tak jsem si včera s nesmírným potěšením přečetl jeho esej "O demokracii" a následná, stále platná slova o intelektuálech levice:
"I oni - jako chroničtí nadávači z druhého břehu - mají jakési chorobné uspokojení z všeobecné lumpárny a z toho, že takhle to dál nejde; mluví o státě, o byrokracii, o politických stranách jako o něčem, co je naprosto mimo ně, jako o moci skoro nepřátelské, která nemá být předělána, nýbrž poražena. Pokud jde o přesvědčené komunisty, nemůžeme ovšem od nich žádat něco jiného, horší je, rozhostí-li se podobná neúčastná negace i jinde. Mezi slovy, že stát něco dělá špatně, a slovy, že my něco děláme špatně, není rozdíl jenom verbální: neboť to druhé vede k jiným skutkům - především vůbec k nějakým skutkům. Řeknu-li, že stát se dost nestará dejme tomu o nemocnice, může mne to naplnit chmurným zadostiučiněním: dixi et salvavi animam meam. Ale řeknu-li, že my, my se dost nestaráme o nemocnice, tu mne to, holenku, zavazuje, abych se staral, psal, agitoval a dřel se pro tu věc až do skonku dnů. Demokratická kritika je, posoudit věc - a zapřáhnout se do ní. Ta druhá kritika je více méně jen povýšenost intelektuálů."
Kéž by tak tyto změny vydržely i v dobách konkjunktury!
Bývalý detektiv protikorupčního oddělení Karel Tichý žádá ministerstvo vnitra o zbavení mlčenlivosti, aby mohl promluvit o spisu Krakatice či kmotru Mrázkovi nebo Radovanu Krejčířovi. Bude velmi zajímavé sledovat, jak se k tomu ministerstvo vnitra postaví, osobně totiž nevidím jeden jediný důvod, proč jej mlčenlivosti nezbavit, pominu -li možný strach některých politiků...
Jak tak sleduji ty mediální a hlavně ministerské tanečky kolem chomutovské radnice, která hrábla dlužníkům do sociálních dávek, napadl mne konstruktivní návrh: ministrem pro lidská práva by měl vždy být člověk kvalifikovaný, věci znalý, tutíž jedině člověk, nucený žít v domě či na sídlišti, plném "nepřizpůsobivých osob".
Pak by to, doufám, nedopadlo tak, jako s naším ombutsmanem dr. Motejlem, který v sobotním rozhovoru v LN pronesl: "Jsem ve vztahu k tištěným mediím saturován deníkem Blesk."
Svatá prostoto!
Není nad to sem tam nasytit ducha skutečnou lahůdkou: začíst se do Karla Čapka. A tak jsem si včera s nesmírným potěšením přečetl jeho esej "O demokracii" a následná, stále platná slova o intelektuálech levice:
"I oni - jako chroničtí nadávači z druhého břehu - mají jakési chorobné uspokojení z všeobecné lumpárny a z toho, že takhle to dál nejde; mluví o státě, o byrokracii, o politických stranách jako o něčem, co je naprosto mimo ně, jako o moci skoro nepřátelské, která nemá být předělána, nýbrž poražena. Pokud jde o přesvědčené komunisty, nemůžeme ovšem od nich žádat něco jiného, horší je, rozhostí-li se podobná neúčastná negace i jinde. Mezi slovy, že stát něco dělá špatně, a slovy, že my něco děláme špatně, není rozdíl jenom verbální: neboť to druhé vede k jiným skutkům - především vůbec k nějakým skutkům. Řeknu-li, že stát se dost nestará dejme tomu o nemocnice, může mne to naplnit chmurným zadostiučiněním: dixi et salvavi animam meam. Ale řeknu-li, že my, my se dost nestaráme o nemocnice, tu mne to, holenku, zavazuje, abych se staral, psal, agitoval a dřel se pro tu věc až do skonku dnů. Demokratická kritika je, posoudit věc - a zapřáhnout se do ní. Ta druhá kritika je více méně jen povýšenost intelektuálů."